MS 2015 aneb Patriotismum po česku

13. duben 2015 | 16.50 |
› 

 MS v hokeji se blíží, již za necelé tři týdny se na spoustě pracovišť přibude náhlých onemocnění, spoustu lidí jistě přepadne "viróza", rovněž epicentra virózy budou praskat ve švech, zvednou se ceny půllitrů, sukně servírek a Prahu (potažmo Ostravu) zaplaví davy fanoušků, různé televizní štáby, objeví se nejeden "odborník" a nejeden "trenér". 

Ponechme stranou skladbu národních týmů, spekulací, kdo s kým bude hrát, kdo bude jednička a kdo by teoreticky mohl přijet z NHL na výpomoc do Prahy. Podívejme se na toto optikou někoho, kdo se zove skutečným patriotem.

Jak by vlastně měl vypadat prototyp hokejového fanouška? Nevynechá žádné (přinejmenším domácí) utkání, během letní přípravy sleduje změny v kádru, udržuje si slušný přehled o bývalých hráčích, kteří opustili "jeho" klub, má doma dres podepsaný od těch největších legend svého klubu, v sezóně sleduje stav zraněných, hráče, které klub pošle rozehrát do nížší soutěže, venkovní zápasy sleduje alespoň v online přenosech (pokud nemůže osobně na druhý konec republiky) a po zápase neopomene udělat vlastní rozbor. V šíři fanouškovského spektra je tento typ označen jako jeden extrém, pro kterého je jeho klub často jedinou zálibou a koníčkem, na druhé straně tohoto spektra se objevují zase tzv. příznivci klubů, kteří si na hokej zajdou jenom, když o něco jde (baráž, play-off) a často ani neví, kdo hraje ve třetím útoku nebo se jméno trenéra často dozví až od hlasatele na stadionu, celou sezónu si neudržují přehled ani o výsledcích týmu a ani postavení v tabulce. Největší zastoupení má tedy zlatý střed, čili fanoušci, kteří chodí pravidelně (byť ne pokaždé), vědí, kdo za jejich klub hraje,ale nějak zvlášť se nezapojují do aktivního povzbuzování.

V dřívějších dobách (zejména v 90.letech) byl tábor těchto "extrémních" fanoušků nejpočetnější, postupem času se z nich stali "diváci zlatého středu", kteří dnes chodí na hokej se svými syny nebo kamarády ale jejich místa v kotli zaujali sice jiní, ale nikoli tak zapálení fanoušci, kteří se postupem času nechali smést proudem druhého extrému. Je to dáno tím, jak se jejich oblíbenému týmu daří herně a výsledkově, ale největší podíl na tomto úbytku věrných fanoušku má internet, který nám spoustu věci usnadňuje, můžete si vychutnat zpomalené záběry šarvátek, opakování krásných akcí donekonečna, ten, kdo nestihl přenos na internetu, nebo v televizi, si může doma nerušeně po pracovní schůzce, po škole nebo návštěvě kina, nerušeně pustit záznam nebo sestřih zápasu jeho oblíbeného týmu. V tomto je pokrok internetových a streamových služeb užitečný, nicméně pravověrní vždy namítnou, že nejlépe si vychutnáte hokej vždy přímo na stadionu.

Netřeba si dělat iluze, každý klub v republice má takové příznivce, ať už jde o Karlovy Vary, Pardubice, Brno a nebo Třinec. A rovněž si netřeba dělat iluze, že by hokej byl v naší zemi sportem číslo jedna, ani fotbal není v této zemi jedničkou. Sportem číslo jedna bude, je a vždy bude ten sport, ve kterém se nám momentálně bude dařit, čili v době Wimbledonu to bude tenis, v nadcházejícím evropském šampionátu hráčů do 21 let to bude zase fotbal, v únoru při HME v Praze to byla zase atletika, na přelomu roku zase biatlon.

Přesto zůstává záhadou, jak se Češi a celý český národ dokáže sjednotit vždy v době konání Mistrovství světa v hokeji. Skoro každý člověk Vám na ulici dokáže vyjmenovat sestavu, střelce gólů posledního zápasu Česka, včetně vyloučení a průběhu zápasu. A kolikrát se takového rozboru dočkáte od člověka, který se o hokej běžně nezajímá a od kterého během roku neuslyšíte "Co to ten Trvaj předvádí, měli by dát šanci Vošvrdovi, není divu, že je Olomouc na sestup" nebo "ty jsou akorát tak dobrý, aby si to házeli za bránou, ale nikdo se nejde porvat před brankáře o dorážku, chybí nám Micka,kterýho pustili do Varů".

Tazatel se neubrání dotazu, proč jen v hokeji a proč jen na dva týdny se Češi stanou opravdovými patrioty. Proč my Češi, jako národ, nejsme hrdí na to,že český režisér Miloš Forman je dvojnásobným držitelem Oscara za filmové skvosty Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem, že Česká vojenská Protichemická jednotka patří k nejvyhledávanějším vojenským útvarům na světě, že čeští lékaři jsou žádání v zahraničí k těm nejtěžším transplantacím a případům, že prezidenti Masaryk a Havel jsou dodnes v zahraničí oceňováni a glorifikování, proč nejsme hrdí na naše pivo, které je žádané po celém světě, proč nejsme hrdí na své památky zapsané v seznamu UNESCO, na naši Škodu, jejíž model SuperB byl loni nejprodávanějším autem v Německu.

Není to tím, že by Češi byli k těmto autoritám,vynálezům a hodnotám, spíše nám už zevšedněly, je nám to jedno a nejhorší je, že nám náš patriotismus musí připomenout parta hokejistů, kteří se jednou za rok sejdou, aby pod naší krásnou vlajkou, za zvuku naší krásné hymny bojovali o medaile. Jsme český národ a měli bychom za to být rádi, ne si jen stěžovat, jak špatně se máme a jak se nám nedaří. Každý se naučil starat se pouze o sebe a svoje zájmy, což není nic špatného, kupříkladu ve Spojených státech nebo v Kanadě jsou takhle vychovávány děti odmalička, avšak současně Vám bude každý hrdě hlásit, že jejich rodiče či prarodiče jsou ti největší patrioti v zemi, proto v jejich zemi není a nikdy nebude MS v hokeji masově sledovanou akcí. Paradoxně však ne proto, že by Kanada nebyla hokejová země (to by si nedovolil tvrdit ani ten největší hokejový analfabet, skoro každý ví, kdo je Gretzky, co dělal a odkud pochází), ale je to proto, že tyto dvě země nepotřebují hokejové MS k tomu, aby to v nich probudilo patriotismus.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: MS 2015 aneb Patriotismum po česku tlapka 13. 04. 2015 - 21:33